Od začátku roku jsem se snažil ulovit lišku. Všude plno liščích stop, pravidelně byly lišky na fotkách z fotopastí, drobné újedi mizely, ale potkat se s liškou, to ne. Na rozdíl od minulých let. A tak jsem se aspoň těšil z loveckých úspěchů šikovnějších lovců a se zájmem pročítal jejich lovecké příběhy na webových stránkách „Myslivost – lovectví“. A přiznám se, že taky tiše záviděl. Na čekanou jsem chodil každý týden, většinou alespoň čtyřikrát. Vždycky ale jen za soumraku nebo za svítání. Déle do noci jsem zůstal jen několikrát, když byl sníh nebo svítil měsíček. Za ty dva měsíce se mi liška ukázala jen jednou, když jsem ji přivábil na vřeštidlo. Jenže se to tehdy semlelo tak, že liška byla ve chvilce u nízké kazatelny a po větru. Navětřila mě a odskočila. Byl jsem už docela otrávený a nejvíc z toho, že vím, že v honitbě lišky jsou. Ale nezanevřel jsem a chodil vytrvale dál. Zejména mrazivá a jasná rána mi dělala dobře na duši i když jsem třeba neviděl ani chlup.
Dilematem taky bývalo rozhodování, kam si jít sednout. No, a při té příležitosti jsem si vzpomněl na jednu rybářskou průpovídku: Změna místa – ryba jistá. Je to pravda, chce to změnu. Parafrázoval jsem si průpovídku na: Změna místa – liška jistá a hned večer jsem se rozhodl, že ráno půjdu na kazatelnu, na které jsem ještě tuto zimu nebyl. Několik lišek už jsem tam v minulých letech ulovil a tak jsem večer usínal s nadějí, že tentokrát by to mohlo vyjít.
Na kazatelně, která stojí na konci meze vybíhající asi šedesát metrů do pole, jsem byl více jak hodinu před východem slunce, tedy ještě skoro za tmy. Neomezený výhled je tam do tří stran. Na okolním poli byl loňský jetel strnišťák, na podzim posečený na samou zem. Vyšisované zbytky strniště a lehoučká jinovatka poskytovaly dobrou viditelnost. Jenže, co to bylo platné. Zase nic! Už hezkých pár minut přemýšlím nad formulací esemesky, kterou pošlu kamarádce, že to zase nedopadlo a dívám se k východu, kde za rudými červánky se za pár minut vyhoupne slunce. Světla už je skoro jako v poledne, když vidím v okénku před sebou na poli tmavší šmouhu, jak táhne polem. Při lovu v noci a za šera pozoruji krajinu bez brýlí a tentokrát jsem je ještě nenasadil, i když už bylo parádní světlo. I bez brýlí jsem si ale jistý - je to liška. Ten pohyb znám dobře. Je to ale dost daleko a ještě směřuje šikmo ode mě. Cucnutím ji zkouším zastavit, ale nereaguje. Už ji mám taky v puškohledu, ale na lišku táhnoucí klusem a na tu vzdálenost – byla by to marná rána. Černé myšlenky se mi už honí hlavou, když se liška náhle zastaví, otočí se vpravo a krásně na široko ztuhne, číhajíc na pohyb nějakého hraboše. V tom jasném ránu to byl v puškohledu pěkný obrázek. To už mám ale také napnuto, usazuji křížek na komoru a dotýkám se spouště. Rána zahučela tichým mrazivým ránem a já vidím, že liška zůstala v ráně. Stavím kulovnici do rohu kazatelny a rozdýchávám ten rychlý sled událostí. Triedrem ještě kontroluji situaci, odhaduji vzdálenost na více jak sto metrů a užívám si pocit z úspěšného lovu. Po chvilce balím a odnáším si věci do auta.
Vracím se ke kazatelně a odkrokuji vzdálenost ke zhaslé lišce. Napočítal jsem 164 kroků, což je asi 120 metrů. Úlovkem byl mladý, nevelký lišák s čistou a pěkně vybarvenou srstí. Dělám si fotku na památku a jsem tentokrát se svým střeleckým uměním spokojený. Zásah byl přes přední běhy na nízkou komoru.
Stalo se 25. února 2019 v 6.48 hodin. Střelivo 7x64, SB Nosler Partition.
Všem dobrým myslivcům přeji co nejvíce zážitků a nějaký ten úlovek.
Lovu zdar. Miloslav Marvan
